PŮLNOČNÍ PŘÍLIV

Ječ, říjej, řič v mé snění etherné,

rvi život v hloub, řvi výsměch naší víře,

tři o výspu své tělo nezměrné,

ty bez citu, ty bez duše, ty zvíře!

Co lidské, neznáš, vírná prahmoto,

tvůj smích je smrt a náruč tvá nám klne,

vždy vzdálený a cizí despoto,

já v tebe vpíjím zraky hrůzy plné

– – a přec tě miluju; a přece vím:

byť vztek tvůj soptil nelidsky a lítě,

ač, Leviathane, jsem rabem tvým,

já, chaose, jsem pokrevné tvé dítě;

přec také v tobě zásvětí je řád,

přec také ty svým během kolotavým

v kruh věčný božského jsi kosmu vpiat,

přec, náměsíční bratře můj, té zdravím!

Šum, duj a huč a vzdouvej se a val,

mé nitro zaplav, očisť jeho ránu,

smyj malý bol a pozemský můj žal

a v hruď mou vdechni hukot oceánu,

svou nelítostnost bez citů a běd,

své nesmírno, svou vlnu nadživota,

svůj noční příboj, z hlubin jenž se zved

a mizí v hloub, kde splývá duch i hmota.

Můj otče, tyrane a bratře můj,

jenž znát mne nechceš, mrazným jenž jsi zmarem,

půl zvíře, bože půl, šum, huč a duj

a rvi mé sny: vždyť tys, jenž dal je darem.