PŮLNOČNÍ SCÉNA.

Zrak slábne mi, a žezlo z ruky padá,

a s ním i v hrob se kácí moje vláda.

Co vidím vás tu, známé postavy,

proč přísně tak jste vbodly do mých lící

a upřeně svůj pohled blýsknavý –

zda výčitku, či dík – co chcete říci?

Ó, dobře díš, že palnou výčitkou

jsme přišli rozloučit se s vládou tvou.

Svou všecku naděj, holubičku bílou,

jsme vložili ti v náruč před časem,

že učiníš, by v zemi naši milou

mír snesl se už zmdlenou zápasem,

že dáš nám práva, která jsou nám svata,

ne násilím než platným uznáním,

že dáš, by vlastenectví hvězda zlatá

již každému se snesla ke skráním

jak záře veliká, v jíž čarolesku

k Slavie trůnu uvidíme stezku.

Jak dlouho ještě – zda již konce není

dlouhému mému o svobodě snění – –

zda pod cizáckou patou neklesnu?...

A noc má čirá dosud beze snu!...

Patř k jihu tam a viz, jak chmurné záští

jde krajem slávským ve krvavém plášti

a sporu rozsévá tam plané býlí

v bratrské hrudi rukou smrtící!

Brat proti bratu vražednou zbraň chýlí

a vykopává hroby zející.

Hrot půlměsíce dříve skráň nám ranil

a v srdce zarýval se dobrou půl –

dnes vstává ten, jenž dřív se svorně chránil,

a svornost vbíjí na krvavý kůl.

Či souzeno nám, aby z vražd a sporů

slovanské oko touhou vznícené

zřít musilo vždy vzcházející zoru

svobody svojí po věk ztracené?

Či vždy jen meč a války bouřné hřmění

má soudcem býti našich svatých práv,

ne klidné uznání a ocenění?

Vždy nesvár kletý, netvor sterých hlav,

tu každou hlavu musí napojiti

potoky krve porubaných těl,

než Sláv si pooddychne v novém žití

a dostane, co právem míti chtěl? –

Slyš, starce nad hrobem, co do tvých skrání

dnes bije mocně vzpiatou perutí,

jest obětí těch padlých proklínání,

jež zachyt jsem v posledním dechnutí.

Má svoboda jen v slunce záři jíti,

ne v krvi bříst a vášní vlnobití.

Kdo jsi, co brnění tvé znamená,

jež leb ti kryje, hruď i ramena?

Snad Žižkův duch, jejž vyvolal jsem z hrobu,

by v poslední mé vlády těžké dobu

před věků soud mne pohnal bez viny!

Jak divím se, žes tolik dětinný!

Jsem dítě doby, žiji na zemi,

a domov můj, víš, v kterém území.

Já nemám výčitek, jdu děkovat,

žes moudře tak zvlášť v konec, starče, vlád!

Kroj můj, jenž zdá se ti být mythický,

dnes u nás svrchovaně praktický,

[kde svoboda jak nikde na světě

je zrovna nyní v plném rozkvětě,

že divím se, jak slova přátel mých

tě vinit mohla z vlády konců zlých,

jež tknou se svobody. My v rozruchu

jsme svobodni jak ptáci ve vzduchu,

jsme svobodni a žijem ve shodě

s přáteli svými po všem obvodě.

Zda věřil bys, ni soud nás neleká

a sám tu soudí člověk člověka.

Jen ždibec prachu, kulku z olova,

tak smluvíme se slovo do slova.

Dřív ještě bývalo nám nemilé,

když k soudu honili nás co chvíle

pro trochu krve – ránu do oken,

až pojednou se vyskyt feuilleton ten,

však odpusť, že tě v podezření mám,

žes právě ty ten feuilleton napsal sám,

jenž proti mdlému času maření

nám poradil to zdatné brnění

a teď jsme jisti, hle sem právě vlít

mi kousek olova, tu dynamit.]

Ó, ustaň již, tvá břitká satyra

mi stokrát více duši rozdírá –

Je těžkou vahou dobrý skutek všaký,

jenž skloní misku v stranu uznání,

že sprovodí tě s úctou naše zraky

za hrobu tvého věčné záhraní.

Tu slyš z úst těchto usměvavých dětí,

co zapíše tvé jméno s vděčností,

zač nikdy nemůže se tvář tvá rděti

leč citem smiřující blahosti.

Přešťasten je národ,

který v dětech roste,

obrem vstane kdysi

z hrudi jejich prosté. –

Znal jsi, roku dobrý,

cíle toho váhu,

květy díků proto

sypu na tvou dráhu.

Šťasten bude národ,

jenž má zdatné děti;

jimi kdysi v síle

do svobody vzletí.

Soucit vzbudils, roku,

dobrých duší u sta,

věčná pomněnka ti

za to námi vzrůstá.

Obětovost svatou

vznítils v hrudi Čecha,

mnou ti v náruč za to

celý národ spěchá,

nadějný a svižný,

plný jaré mízy

jako v jaře prvý

pupen mladé břízy.

Učinil’s, že mocí

pádnou tvého žezla

hráz, jež dělí bídu

od zlata, se svezla,

a že lásku jenom

můžeme vždy spatřit

se soucitem k bídě

v srdcích všech se bratřit.

Bys neměl skutků víc,

ty dva již mnoho vyváží,

že jimi šťasten dost

se dotkneš hrobu zápraží.

Vždyť po sobě do příštích časů

nám vštípil’s naděj hluboce –

květ, který rozkvet v jitřním jasu,

že dozraje též v ovoce.

To píseň rajská – čarodějní ptáci,

já osudu se klonil pod jarmo,

však z vašich rtů přec vidím svoji práci

a nevládl jsem zcela nadarmo.

Hle, žezlo padá mi a světlo zniká,

již kroky slyším svého nástupníka –

má hodina – a s trůnu král se kácí.

Pryč s žezlem tím, když pouze jednostranné.

Zde žezlo mé, a tomu žehnej, pane!

Vy, kterým dříve chvěl se výčitkou

ret zklamaný zlou vládou dnešní doby,

tu slyšte dnes, co chvěje duší mou:

Zřím v budoucno, a tam již nejsou hroby,

tam zkvétá luh a z otky oráčovy

se žene k výši zelený prut nový.

Veliká duha z půlnoci až k jihu

se klene přes nebesa obloukem

a v barvách jejích v křídel dlouhých mihu

Slovanstva orel stíní celou zem.

Z Balkánu, Tater, ze šumavských strání

a z tmavých velehvozdův Urálu

zřím lípy růst, v haluzí proplítání

se slučovati svorně pomalu.

A v listí jejich, jež se květy bělá,

svornosti pták si hnízdo uplétá

a klidně pro med letí práce včela –

z kalíšků padá rosa – osvěta. –

Srb handžar skryl a Bulhar pušku dlouhou,

Čech rádla chopil se a písní svých,

svár bývalý všem pohádkou je pouhou,

jenž dávno zarost v lípy haluzích.

To vidím dnes, a prapor nad mou hlavou

tou zvěstí tiše šumí tajemnou,

jej tyčím za korouhev práce pravou,

jež v příští době leží přede mnou.

Jen ruku v ruku pod ní podejte si,

ty, Čechu, a vy bratři jeho dva,

svár ztratí se a zazní jenom plesy,

v něž sahá nám dnes ruka hrabivá.

Ta doba blízka, už ji vidím v záři,

kdy půdu českou, v níž ryl cizí pluh,

jen kypřit budou vlastní hospodáři

a jeden zavládne v ní svorný duch.

Sem pohleďte, to naděj má i vaše;

vás, děti, tisknu vřele v náručí,

že strhnem slávu, jež nám zniká plaše,

to budoucnost nám ve vás zaručí.

V hodině první příští vlády svojí

se modlím k tobě, kněžko obětí!

Tys onen bůh, jenž sílu naši spojí

a dny mé vlády zdárně posvětí.

K tobě se modlím, obětnosti česká,

jež v obra rosteš světu na podiv,

k mým krokům připoj svatozář svou dneska,

než prostru vládu do slovanských niv.

Snad osud řekne mi jak předchůdcovi:

„ó ještě nejsi, roku, poslední,

kdy rozvije se lípy výhon nový,

a kdy se soumrak zcela rozední;“

dnes přisahám však korouhvi té svaté

a, děti, vám, jež líbám na líce,

když nijak víc, že písmo dějin zlaté

mne nazvat musí rokem Matice.