Půlnoční zvony.

Když v němou půlnoc lidé v spánku leží

a strastiplná hruď oddychá volně,

tu mluví spolu, duní zvony s věží.

V dvanácti úderech si poví spolně,

vše lidské osudy, jak dole mijí:

ten s jásotem a ten zas duní bolně.

Teď ze hlav sterých věží zvony bijí;

od věže k věži nocí táhnou tmavou,

paměti zemřelých i oněch, kteří žijí. –

„Já zazvonil dnes k svatbě hudbou hravou.“

„Já hranou zaduněl“ – a jiný hřímá:

„Já krále uvítal dnes nad Vltavou!“

A jeden hučí rtoma kovovýma:

– to velký zvon je u svatého Víta –

„Ta stará sláva, jak tak pevně dřímá!“

Řad mrtvých králů dole rány čítá. –