PŮLNOČNÍ.

Když ruce svoje kovové

hodiny k nebi spínaly,

Tvé paže jemně nachové

mne kleslou silou objaly –

víš, v těžký sen Tvůj duchové

svůj vrhli pohled zoufalý,

jich duté hlasy hrobové

Ti ve sluch hřměly z povzdálí –

Tvá dětská duše bála jen

se příšer zlých... Ó, nasycen

byl vášně žár... V kout jizby Tvé

mdlé zraky moje prchaly,

kde zatím ruce kovové

se po čems k nebi rozpjaly...