Půlnoční.

Teď doba jest, jež mrtvé ze sna budí,

a živé duše jím ukolébává.

Má z pola mrtvá usíná v mé hrudi,

a tichý smutek na ni pohled mává.

Vím, v bdění mém mne nikdo nenavštíví,

by zašlé zmírnil, k budoucnu dal síly –

jsouť stejně dální pro mne mrtví, živí,

a všickni z číše zapomnění pili.

Vy živí spěte! Mrtví dále spějte,

a zoufalství-li mé se duše chytá,

vy bez prospěchu nad ní nezoufejte –

vždyť ze sebe jí zas jen záře svítá.

A zanechte mne v polosnění – spěte

vy živí, jenž mi duší otrávili,

vy mrtví nechte spasené či kleté,

vždyť za živa jste do ní balsám lili.

Vy živé, hořké, trpké upomínky

mne nechte spáti. Naděje vy známé,

jež jako vždy zas ztrháte své vínky,

mne nechte bdíti! Hrob vám křídla láme.

Vás žehnám druzi, i vám, moji vrazi,

ať živí jste, ať hrobní skryl vás kámen.

Jste srdci mému všickni stejně drazí.

Nuž spěte, bděte v míru! Amen, Amen.