Půlnoční.

Svit lampy dohořívající padá

v sinavé tváře unaveného,

jenž, chovaje v svém srdci touhy hada,

v prchavých chvílích nejistoty bádá

o smyslu štěstí v žití nepoznaného.

Čistého jitra přelud zářivý a sladký

mu se snem mizí v nočních tmách.

Každý krok poznání ho vede zpátky

v tápání, v nejistoty, zmatky,

a k propastem ho nese křídel pyšný vzmach.

Vteřiny letí překotně... A láska

se v ložnicích již rozezpívala.

Ze šťávy země rostoucí, však nebes kráska,

ač tisícerá její podoba a maska,

bdícímu o samotě svůdně nezakývala.

A písní sotva slyšenou, tak jemně hranou

na strunách paprsků, se chvěje noční vzduch.

A člověk, umdlen dary života a každou jeho ranou,

po stupních mdloby jde a podvědomí branou

v kraje, kde hmota hovoří, když dávno mlčí bůh.

A znova vždy chce plouti života řeky na peřeje:

žít’ ve kráse a umřít’ ve kráse!

Když zase, znechucený, smrti blížení si přeje,

tu touha života ho tím víc hřeje,

a v přání konce táže se, zda zítřku dočká se.

Skolébán únavou a písní temnot, člověk usne,

pták z hnízda vyhnaný a se zlomenou perutí.

V snů atmosféře vyděšené, horečné a dusné,

mátohy zákeřnické, laškovné a luzné,

mu dají málo blaha zapomenutí.