PUNKVA.

Déšť zlatých paprsků se na mne nelil

a oči plachých srn se ke mě nesklonily.

Jen tichý sen mi noc mou rozveselil

a v čistý útvar kamenný se vtělil,

květ, do nějž slzy mé se rosou uronily.

Jak básník kráčející jeskyněmi,

neznámé písně srdci hor a tichu kraji.

Stín krápníků se klade na mne němý

jak tisíc ptáků svými perutěmi,

již po mých vlnách k slunci veslovat se zdají.

Z řek země nejmenší, jsem plna divů,

pohádku zakletou a tajuplnou tvořím,

paláce stavím, kreslím v bílém zdivu,

znavena lehám na kamennou nivu

a otvírám svou náruč váhajícím zořím.

Kde země, k slunci obrácená, leží,

zem’, plná paprsků, jež oči oslepují?

Po stupních bělostných mé vlny běží

a sloupy němé na cestě je střeží...

Již v luhy země nejvonnější sestupuji.