PUNKVA ZPÍVÁ.

Na dně propasti tmám

v touze po slunci lkám,

oblohu modrou bych pila

a břehy zelené ryla,

spoutaný vězeň chci ven

k lásce a radosti v den.

Slizký, bezoký mlok

líně zkalí můj tok,

a já chci jiného druha,

barvami hráti jak duha,

za noci červnové zkvést

stříbrným jiskřením hvězd.

Proto lámu se z pout

černý opustit kout,

prorývám balvany denně

dál a dál v hněvivé pěně,

až slunci, opustě sloj,

vstříc zazní volný můj zdroj.

U mne, poutníče, staň,

nabeř perel mých v dlaň,

máš také, syn tvrdé hroudy,

v duši své ztajené proudy,

jako já z temnot je šiň,

se sluncem posléze splyň!