PUPAVA.

Na stráň příkrou stoupalo děvče

v trávě nízké, sžehnuté sluncem,

kterou splýval břidličných kaménků

příval s štítu skalinatého.

Nohy se jí sesouvaly,

hlava k ňadrům klonila se,

tváře plály, bušilo srdce.

Chtěla uzřít široké světy,

chtěla poznat, kterak jí může

klonit se hluboko k zemi blankyt

jímající širokou dáli,

blankyt pyšný, znikající

očím i rukám, chtěla vidět

pod nohou jej hluboko, hluboko

s pocitem, jak možno by bylo

na šíji mu položit nohu,

na ta světla nemluvná, chladná,

na ty dálky bez ozvěny.

Ve trávě zprahlé, nízké a ostré

po obloucích kamenů černých

spěla do výše svéhlavá dívka

pruhem par, jichž kruhy už dole

vázly fáborem na špici smrků

nesoucích kopí svá nad jemné barvy

plochých luk, v nichž točí se řeka

krášlena modrem oblohy nízké,

krášlena jejím červánkem ranním,

krášlena mlhy stříbrnou stěnou.

Vichry radostné po oblé planině

vysoké plece horské tančily,

ruce spínaly kruhem těkavým

kolem dívky, vrhaly se

na její kadeře s odleskem červánku,

na její roucho prosté a chudičké.

U cesty skalnaté na samém vrcholu

babice stoletá kosila trávu,

trávu hubenou srpem rezavým;

trávu chytaly vichry do klínů,

rychle s ní pádily v neznámo pod srázy.

Jakou to, stařenko, zbytečnou námahu

sobě působíš? Spálená tráva to,

vichrové v šíř ji roznášejí.

Víš-li, kam ty jdeš, pyšná dívčice?

Znáš-li všecky úmysly v srdci svém,

znáš-li ty, z nichž vzejde ti úroda?

Má až ruka umdlí od srpu,

tobě tutéž práci zůstavím,

též budeš spálenou trávu žíti,

vichrové též ji roznesou tobě.

Nikoli, takovou trávu žít nebudu.

Nezříkej se, milená děvuško,

ničeho, abys horšího nedošla.

Člověk neví, u které cesty

unaven poklesne, čeho chytne se.

Ale ty ještě mladostí záříš:

zář to povrchu, dokavad neshasne,

překáží paprskům vnitřního světla.

Klameš se, stařenko, mníc, že světlo své

na tváři nosím jen. Zkoumej mou útrobu,

nemám, co skrývati. Nemám sic bohatství,

chudá však rovněž nejsem docela,

rozumím dobře paprskům hluboko

složeným ve květu duše citlivé.

Trpělas? Vyznej, bolesti znáš-li?

Znám já sklepení trouchnivé, v němotách

každá kapka tisíce ohlasů

vyvolá, které nikdy však sobě

nejsou, nebudou odpovědmi.

Píseň nejistot je to. Znám to,

prohlédám, že jsi opravdu trpěla.

Dobrá! A jak jsi setřásla tyto

ti snivé vzdechy, jak jsi si pomohla?

Plameny daleké, jakoby ze hvězd,

pozvedly k výškám oči moje,

nemohu zpět je sklopiti po chuti,

ba i chuti víc mi nezbývá

chtíti zpět se kácet a potácet

až v ta sklepení plná temnot.

Toto já rovněž znám. A kým prostředkem

našlas' ta světla v dálavách duše?

Smáti se budu, řekneš-li láskou!

Každý, kdo láskou oslepen, myslí,

na vše že stačí takové světlo,

aby pak zvýšil zásluhu svoji,

staví svou lásku vysoko, vysoko,

mní, že příliš od ní je vzdálen,

kam se ruce prosebné nedopnou,

příliš že jasná, aby se mohl

pyšniti, v jase že největším stojí,

a že ji uchvátil nadzemským vzletem!

Proč se posmíváš každé lásce?

Miluji, protože všecko, co hřeje,

touhu vzněcuje, rozžíhá lásku.

Moje však láska nepříliš vzdálena,

ano tak blízka, tak blízka je třeba!

Krok jen jeden je přece k smrti,

smrt pak jesti pochopení,

k pochopení toužím pak srdcem.

Nyní co říkáš volbě mé lásky?

Na mou milou, všední to není,

a smrt opravdu na krok před tebou,

opravdu na krok, podivná shoda tu!

Smích tvůj tak divoký a tak studený!

Co jím jsi chtěla říci, pověz,

a též, jaké je jméno tvoje,

podivná žnečko travin uvadlých?

Dříve mi pověz, opravdu k smrti

chováš-li touhu slovům svým podobnou?

Dívka:

Vídáš toužit mladistvé tváře

po milencích ovšem jiných.

Má však podivná záliba vzrostla

z podivné mysli, jak to chtěl osud.

Věz, že nejsem dívkou slabou,

dívčí jest jen roucho moje,

ostatně jsem dívce já blízka

jako ty své důvěře v stáří.

Což to dívka? Popela hrstka,

přítomnost, jež příštím víc není,

kvítek puklý v tanci vichrů;

kterak dlouho vykvétat může?

Proto lepší všeho podstata

smrt jest, a kdo poznal to jednou,

nemůže míti v jiném víc útěchu.

Opravdu, víc mne velebit nemůžeš!

Tebe? Proč tebe? Nyní mi povíš

jisté své jméno – neváhej více!

Rouška se zovu. Na tom prozatím

dosti měj. A jak se zoveš ty sama?

Znáti přec měla bych tu, jež plýtvajíc

horoucností hodnou stařenek

dávno životem ušlapaných,

stojíš mi blízka duchem i láskou svou.

Hleď, co u tvých nohou roste:

pupava to otvírá kalich,

bílý kalich k záplavě rána.

Podivný květ je věru pupava.

Cítíš jistě kol zprahlé stráně,

cítíš jistě též věnec trnový

kolem srdce zkvétajícího?

Opravdu necítím! Vše tak naopak!

Cítím vzdušinu vysoké hory,

první pozdravy nových světel,

a pro tu radost suchopár nikdy

nevloudí mi na jazyk trpkost.

Mocněj kořen zabořím v kamení,

a ten věnec u hlavy trnový

není mukou, která mi souzena,

to jsou mé ruce bránící se,

odpuzující, zhrdající,

trní, které všední kroky

kolem odhání v bezpečnou vzdálenost,

bych tím lépe nerušena

hleděla ve tvář věčným ohňům,

těm, k nimž hledět chci podle vůle,

k věcným, nikdy neklamajícím.

Smysly všecky uzavírám,

bych je uzřela v celistvosti,

neb co smysly jen vidí, tříšť jest!

Nyní víš též, proč miluji zhoubu.

Výborně! Jak bych ráda ti řekla,

že i já k tobě láskou jsem zaplála?

Kterak jen tebe nazvati měla bych?

Jmenuj mne Pupavou, chceš li, třeba.

Kouzelná sílo ty mládí! Pohneš

ustaranou myslí teskně.

Někdy to cítívám rovněž,

třeba že úkol můj tak je cizí:

lituji mládí, lapám jeho

vůni divokou, kořenitou,

hřeji se blízko jeho výhně.

Ale to světlo ke mně dochází

pozdravem zimních, vodorovných

paprsků, jejichž teplem tknuto

jíní ve své nehybnosti

rozlévá se do kalné slzy.

Slýchám echa jen, echa, vím to;

silnější ovšem nad echa hlas je,

síla slova nad chabost ozvěn,

ovšem: síla nad chabost kleslou.

Potlačit chabost v posled je všecko.

Ale co platno! Mladost já neznám.

Nuž a kam kráčíš, líbezná Pupavo?

Nikam. Z každého místa vidět lze

slunce a své plameny v duši,

na každém k smrti stejně je blízko.

Jenom někdy po staré touze,

či po zvyku rodičů matném,

či po stopě falešné víry,

cos mne s místa popohání

hledat blaho v daleké dáli,

ve změně, která novotou vžehne

barvy plamenné do dnů šedi.

Kochám se jasností vzplálé novoty,

ale když shasnou v popelu plameny,

netruchlím: zbývám samotna sobě,

a to je všecko, co jen si přáti

nejvyššího možno ve světě.

Sobě zbýti! Podivné slovo!

Kterak to možno, nevím vskutku.

Nechápeš věc tak jednoduchou?

Věř, to není jednoduché!

Kéž by mrtví rovněž říc mohli:

nyní sobě samotným zbýváme!

A proč nikoli! Sami dřímají.

Nikoli! Dřímají zase pospolu,

to pak ta bolest věčné tísně,

že na jednoho tisíc vůkolních

tlačí se dále, pokračujíce

v příšerné snaze zniknout či vyniknout!

Každý mrtvý vchází nikoli

sám a svoboden v samotu klidnou

po cestách plných snivé dřímoty,

které smysly kolébají

lahodou ráje nikým dříve

neshlédnutého, nového zcela,

jako si to slibují naděje,

ale plný překvapení

stane ve stopách dávno šlapaných

do světa onoho millionem

lidí všeho známého druhu,

vejde ve svět přeplněný

novou nezvyklou zvyklostí,

jinou všedností, novotou prastarou,

na mžik novou, na věky prastarou!

Slyš, co ti zjevím! Jakože nebyla

hrdinstvím nikdy smrt sama o sobě,

protože právě všecko umírá,

spravedlivý stejně, jak bídák

(způsob smrti jen hrdinstvím někdy),

rovněž klidu nelze nabýti

ve smrti proto, že vše, co mrtvo,

stejně si přeje s úsilím poklidu.

Co pak přeje si množství ve světě,

toho též množství musí postrádat.

Tož i ten klid jest vzácné bohatství.

Ničemu není konce na věky,

vesmír nikomu, nikdy, v ničem

nepopřává klidu na věky.

Slyšíc trnu! Kde jsi tu hrůzu

nalezla, ženo neblahá, zjev mi!

Jeli možno ve smrti nenalézt,

co i v žití ztraceno na věky,

poklid, bezpečí bez potu dalšího?

Není možno? Kterak to zvědělas'?

Kterak, kterak? Pověz mi! To tě

k šílenství všecko postačitelným,

co jsi pravila! Kdož to může

povědět jasně, jako jsi řekla

teď to sama? Kdo jen, kdo že to

může povědět? Smrt jen sama!

Ach, teď chápu to, tys to sama,

ty jsi Smrt, ach Smrt, jen přikývni,

těšitelka ona jsi, stařeno,

než, co dím, že těšitelka,

po tom, kteraks' mne poranila!

Stařena smála se, v posled chomáč

trávy vyprahlé vhodila do očí

dívce zdivené, a než tato

nadála se, zmizela zázrakem,

kdes jen vzdušinou svištěl po vichru

příšerný výsměch. Slunce stoupalo,

modré, chladné stíny měníc

na zlaté plameny v dlouhých čarách.

Fábory par kol borovic splývaly

dolů k zemi, kde se v prohlubni

skvěla řeka uprostřed travin

slunce mladého blyskotem jásavým.

Hrozný pocit umřít nemoci

s pevným klidem! šeptala dívka.

Co lze tedy nazvati spásou?

Skoro řekla bych, uměti trpět,

vyzbrojit se takovou útrapou,

tisíc že smrtí přijmout lze s úsměvem!

Vítej děsné nad všecka vítězství!

Uměti trpět! Jiného východu

není mezi živými, mrtvými!

Umět snášením umučit veškery

tisíceré smrtí bolesti,

až se nikdy víc nebudou moci

dotknouti mysli necitlivé.

Uměti trpět! Chci to zkusiti! –

Divno, kterak se stalo vše další.

Pupava protřela zamžené zraky,

před ní v dáli na horách skvělých

v rudém stínu záplavy ranní

divné věže v obzorech stály,

hradby v černých splývaly mracích,

náspy v černých splývaly stínech;

do výše čněly toliko věže

a pak stromu koruny staré.

Dobrá, pravila, uvidím nové,

podivné kraje; dobrá, pravila,

uvidím divadlo, ačkoli pranic

dát mi nemůže, čím bych sebe

zapřela ve svých závratných touhách,

ve svých touhách zapadnout v sebe.

Jaksi z daleka svítil purpur

slunce v požár třepící se,

rovněž z daleka jaksi pěli

skřivánkové, nad hlavou křidélky

třepetající, střásající

rosu s pelem květného lůžka.

Ke hradu chvátalo množství pocestných,

takže silnice černaly se

proudem stálým. Hukot rozlehlý

jako při všech proudech se zachvíval

údolím od skal až k skalám dalekým,

táhl větrem do vzdušin ve výškách.

Zda to divno, že skřek a váda

na těch vlnách též bujely hučivých?

Pupavu ústrk lidí těch vehnal

k balvanům stráně nové zase,

znovu v suchopár neschůdný, klopotný.

Ale i pták svou nalezne pěšinu,

nalezla též ji Pupava k hradu.

A co nad vše divného bylo,

nalezla bránu dokořán volnou,

kudy nikdo nevcházel do hradu,

ač se ve druhé, hlavní bráně

těsnalo tisíce, tisíce lidu

semo tamo burácejících,

jako vlny v chobotech přístavů,

kde jim hráze kamenné brání

útočit na lodi rahny spletené.

Tím to také divnější bylo,

že tlum žoldáků mečem je rubal,

hosty po tuctech vcházející,

kteří úpěli, k předu se derouce.

Ve zdivo, na němž vichry sázely

mechů zárodky, aby je bouře

hlučnými přívaly zalévaly,

ve zdivo brány zející vešla

dívka, všecko zkoumajíc kolem.

Chlad, jejž vlhko a stíny střeží,

dotekl se jejích údů,

ale v též chvíli patník ve bráně

v starce se změnil stříbrovlasého.

Postůj, snad jsi se zmýlilo, děvče!

Tento vchod je pomíjen ode všech,

protož se vrať a přečti si nápis,

který se na bráně černá v kameni.

Přečti i ten, jejž sousední brána

na svém čele bujaře nosí.

Pak teprv můžeš zvolit si cestu.

Musí tak býti? Ano, opravdu,

každý má cestu znát, kudy kráčí.

Vyšla dívka zpátky ze brány,

pohlédla na svorník mechem obrostlý,

pohlédla výše, všude jen zřela

stopu vichrů a dešťů. Ale když

oči stočila na bránu druhou,

kde se zástupy stále rvaly:

přečetla jasný v čele jí nápis:

Milosrdenství! Teď teprv spatřila

v těchže místech na bráně první,

před kterou stála, nápis zašlý,

zašlý v šedi, ztlumený v plísni,

tento pak nápis byl nečitelný.

Bolest! Kdož by mohl zvěděti,

kterak patří k těmto bránám

nápisy nevšední? Dívka však zase

potřásla hlavou podruhé všedši.

Stařečku milý, četla jsem nápisy,

nápis však nápisem, ničím víc není.

V srdci kdo bolest má, nejvíc jej tísní,

komu pak opravdu milosrdenství

k pomoci nejde, darmo projíti

snaží se branou milosrdenství.

Vejíti chci, a jedno mi věru,

kudy že vejdu, jestli pak nesu

v srdci svém bolest, nic jí nepřidá

brána bolesti, aniž od ní

bolesti neujme! Pusť mne tedy!

Pustil, nepustil. Byl tě to patník

v bráně zarostlý. Za ním pak východ

modral se barvou tajemných věcí.

Vešla. Točitá schodiště, pavlány,

cimbuří, ve výškách vichry sténavé –

vše to prázdno bylo od lidí;

to pak tím více hrůzno bylo,

že přec do brány jedné tolik

lidí se valilo bez konců, ode všad!

Ale nic na plat! Všude ticho,

z dola jen ohlasem všední hukot

davů slepě rvoucích se zanikal,

aby zvyšoval beznaděj ticha.

Černavými chodbami spěla

k výši dívka, třeba u každé

zátočky hádanka nebo hrůza

přelétala stínem jí přes cestu.

Cesta to plná hrubých strachů,

které, rostouce z nevědomosti,

silnější vezdy nad člověka

drtí jej, hroutí mu mozek šílenstvím,

nebo muky napjetím srážejí

k zemi jej jako mrtvolu zlomenou.

Tu je třeba nebýti člověkem,

býti více, neboť co člověk je,

na té cestě umře pokaždé.

Pupava více spoléhajíc

v onu sílu v sobě, kterou

srdce bez naší vůle tepe,

oči které dle libosti

otvírat můžeme, přešla všecky

zákeřnické chodby a stanula

uprostřed světla oblohy: vysoko,

vysoko nad každý pojem výšky.

A na tom posledním pavláně na hradě

seděl samoten stařec vrásčitý;

oči jeho, kolem nichž bílé

brvy sněhem prokmitaly,

nad stínem lící s laskavým tahem,

byly jako nejsladší výraz

plamenné, moudré a trvalé lásky.

Po kolena vous mu bělavý,

na plecích mu těžká křídla.

Vítej, pravil, našlas', co hledalas':

já jsem Poznání. Ptej se, odpovím.

Nemohu dosti užásati

nad velebou, která mne schvacuje,

když tvé ctihodné rysy zírám.

Stav to těch, kdo novoty chápají.

A kdo já jsem, víš snad, otče?

Ty jsi vteřina, která toužíš

nalézti v sobě duši staletou.

Pupava však je jméno tvoje,

proto mnohé dokonáš z toho,

jiní co dovedou načíti pouze.

Věru jsem se divila zírajíc,

kterak v bránu Milosrdenství

tisíce lidu tlačí se zběsile,

ale nikdo nevchází do hradu.

Kdo chce vejíti, nesmí se spoléhat

v tuto bránu. Nápis její

pochází nikoli z ruky mojí,

nýbrž od lidí, kterým touhy

vedly ruku vzpínající se.

Chtěli míti bránu Milosti,

vskutku však žádné není v světě:

všecko je trpce zaslouženo.

A ten nápis?

Heslem je pouze,

které svolává stejně toužící.

Já pak vešla jsem branou Bolesti.

Bolestnou zas jen ti ji nazvali,

kterým kromě milosti všecko

jiné jest jen obtíží, zármutkem.

Kdo zná pravou věcí podstatu,

pozná, zapřením že jen možno

otevřít bránu světa nového.

Bolest na branách není zapsána,

bolest píše se pouze do duší,

kdo pak bolest znát se naučil,

velké bohatství nese v podstatě:

konec života, počátek poznání.

Dík ti za radu! Nechci být životem,

nechci být vteřinou, být chci poznáním,

věčností staletou. Dej mi bolesti,

které mne učiní nebýti životem,

které mne učiní nemyslet po lidsku,

které mi otevrou kosmos jinaký,

tisíc obrazů za jeden zvšednělý.

Lehko přáti si! Dvé však v mysli měj:

Po smrti opět všednosti neujdeš,

pravdu ti děla Smrtka stařena;

nové dál tě čekají zápasy

a proud všední, kterým přívaly

všedních žití derou se ku předu.

Druhé pak horší prvého ještě.

Oči zavrouc dále nepůjdeš

světy oněmi ty v své podstatě,

leč tvé Já se rozpadne v úlomky,

jež se víc nezcelí nikdy,

aby svého Já zas postihly.

Skončíc život ukončíš sebe,

nebude po smrti dále Pupavy.

A mé úsilí a mé bolesti?

Zdřímnou: v kosmu nejsou velkými,

by jich význam za bránu srdce

dál se svítil: pod troskou chrámu

zároveň uhasne rozbitá lampa.

Díš, že nedojdu míru nikdy,

a zas, že nebudu, necítíc ničeho?

Nebudeš, co pak roztříštěno

z tebe ožije, dále se bude

rváti znovu v neskrotných zápasích.

Běda, chceš bych zšílela děsem?

Též to cesta dojíti míru.

Leč můj duch mi světem byl vlastním!

V žádný jiný jsem se nedrala,

svět můj vlastní mým byl dílem,

nikomu jinému nepřísluší

brát mi jej více! Nikomu rovněž

pranic není do mých bolestí,

neboť přece v bolestech zkvetla jsem,

jimi jsem sebe si zasloužila!

Vše, co jsi, jest vypůjčeno

z tisíce částí, a tvé ovzduší

hledalo harmonický soulad,

jehož tucha v celém tvém okolí

byla sněna vzdálenými

tisíci dojmy věcí veškerých.

Vzdej se! Roucho půjčené odložíc

nezbudeš v sobě samé ničím.

Kleto buď poznání! Nejhorší bolest mou

vidíš: srdce pukající!

Můželi tato bolest ještě

vykoupení nésti mi kýžené

s vědomím, že ten život člověčí

nebyl zcela zbytečnou svévolí

náhodných skupenin v naší podstatě,

a že plamen mé vůle značí přec

požár veliké budoucnosti?

Leč jak teď v šílenství nenávidím

bytí i nebytí vším kol zhrdajíc!

Kdyby bůh byl nějaký osobní,

a tím bohem kdybych byla

sama já, tu v pěst bych sevřela

celý vesmír a jej zdrtila

silou, jíž za cenu smrti bych dosáhla!

Učiň to! Tvůj svět zajde tak docela,

přec tvé srdce ti celým světem je!

Jakou trpkou ironií

zbičoval jsi, ohyzdný děde,

srdce moje! Popatř mi do očí

přímo, neb se nikoho nelekám.

Ty je klopíš! Děla jsem: zvedni je!

A teď v tyto dumavé oči

křičím: lhal jsi! Lhal jsi, příšero!

Zdání to pouhé chtěl jsi podstrčit,

ty však za pasem klíče máš k temnostem,

avšak nechceš tajemství otevřít!

Stařec sesinal, hned zas v tvář mu

přiletěl stud. To vidouc dívka

jásala hořkostí záště svojí:

k zemi srazila starce v okamih,

klíč mu u pasu těžký zazvonil,

klíč ten jemu vyrvala od pasu,

avšak stařec, spolehnuv na křídla,

zved se, jako se vzhůru nese

noční mátoha před sluncem v západě.

Zved se a zmizel, a s ním všecka

zmizela hradu cimbuří vzdušná,

a kol byla divoká step jen,

v dálku tmavá pod nebem zastřeným,

plna řevu dravců hladových.

Kam teď s klíčem, jenž zbyl Pupavě?

K němu-li najde dvéře příhodné?

Jediným jejím tušením bývá,

že, kde skončí veškery naděje,

tajemný klíc se osvědčí záchranou,

tam, kde skončí veškery naděje,

tam že zapadne dobře neznámý

klíč ten Poznání, na dveřích Tajemství

opravdu jsoucích, v hlubokém světě

odvráceném od všech pohledů,

v onom světě docela neznámém,

docela neznámém, v neznámém vůkolí.