Puškin u moře.

Po dlouhé cestě skalný břeh

kde rozerván se srázně klonil,

ó z dálky juž mu proudů šleh

v sluch hudbou hřímající zvonil!

Krok zastavil a ve vln válku,

v ten rostoucí pěn burný val

svých zraků orly pustil v dálku

a v hukot bouře zajásal.

O velké moře, zdrávo buď!

To řekl blesk, jímž plálo oko,

to řekl vzdech, jímž vzdmuta hruď

se rozvlnila přehluboko,

to výkřik děl, jenž nesouvislý

se vydral z úst a vzduchem nes’,

to moře! tak je nosil v mysli

zde, tam a kol až do nebes!

Ten hromný rachot, slastný šum,

tak po léta jej v duši nosil,

on perutí byl jeho dum,

ach, teď mu blahem oko zrosil!

Jak zpěněná se vlna nese

ten zvolný vzrůst a srázný sklon –

hle, rhythmu vlání tak se třese,

než rozhoupá se ňader zvon.

A v dáli těkal jeho zor,

chtěl obejmouti nekonečnost,

za ptactvem letěl za obzor

a cítil v ňadrech růsti věčnost!

Pěn chumáč skály mrskající

až v divém trysku k němu vzlet’,

jej chladným pozdravem šleh’ v líci

a životu jej vrátil zpět.

A vešken život před ním stál

i první Musy políbení,

kdy první oheň v srdci vzplál,

vzruch první věšteckého snění;

pak lásky bol a ostny vášně

u dvora život, prázdný vír,

v plen jemuž vydán prostopášně

nenašel v hrudi klid a mír.

Zde samota, zde poušť a klid.

Co mrtvé vzkypělo v něm varem,

zde spleenem skolébaný cit

se rozpučel v ráz plným jarem.

Co druhdy ňader tiší znělo,

to rostlo v tvary, postavy,

to rýmu zvony v sluch mu hřmělo,

tím prostor ožil mlhavý.

A dobrodružný jeho rek

stál před ním zas, na cestu dlouhou

jej vedl k moři, v jeho vztek

spleen vnořil s nadějí a touhou.

Však Taťany mu žalování

v sluch padlo písní lákavou

a doznívalo v sladkém lkání

se v dálku tratíc mlhavou.

Hřmi, valné moře! Velký den

to v žití pěvce! Vrchovatá

číš blaha, býti svoboden

a najít v souzvuk snů svých brata.

Ty’s bratr ten, ty velké, bezdné,

vše máš, čím ráj se odmyká:

děs propastí i víry hvězdné

i plesné hymny básníka!