PUSTÁ HODINA

Jaká to pustá hodina

zde mne zastihla? Pod lesem

hučícím, jehož okraj zmrtvěn

pni mladých, vyvrácených sosen;

sedím pod shrbeným krovem třešně

u hrubého stolu, který sbila ruka

hospodáře liduprázdné chaloupky, –

pro své večery či odpočinek bludný

bůhví kterého to pocestného,

by na zastávce bezúčelné svého žití

dlouho zíral na spadalé vůkol,

drobné, trpké plody chudé krajiny?

Obloha už zůstane dnes šedá,

vítr nespočine celou noc.

Jsou léta za mnou, léta přede mnou.

Hučí, hučí roky zašlé

v sosnách sklánivých a marná melodie

doznívá temně v hlubinné tmě boru.

Přede mnou mraků neurčité útvary

sotva znatelně se rysují – a táhnou,

kam, do které kam hloubi budoucí?