Pustiž mne z objetí...

Pustiž mne z objetí,

světničko nízká,

slunéčko vychází,

skřivánek výská;

výská a vznáší se

nad zkvetlým luhem,

duše má pospíchá

za tím svým druhem.

Počkej, až pospolu

k nebi se vznesou,

rosu svých popěvků

na práh ti snesou,

radosť tě oblaží,

zlíbá tě z blízka,

budou ti záviděť

město i víska.

Budou ti záviděť,

že’s plna světla,

jako bys hvězdami,

radostí kvetla,

jakby ti blaženosť

vzrůstala v prstí,

jakobys pouštěla

slunéčko z hrsti.