PUSTNOUCÍ ZAHRADA

Tu nezbylo nic, jen prázdný suchopár

a modravých bodláků kývá se pár,

a prázdná je pěšina,

kde chodili milenci ruku v ruce,

když hvězdy se večer rozstříbrněly

a věčnou svou písní se rozepěly,

kde vadnoucí růže tíhou dne voněly prudce.

Snad neumřeli, jen pro sebe mrtví jsou,

a proto smrt prošla zahradou.

Když se živým živý se rozchází,

jen stín pak chodí a na trávník usedá,

tu ryšavá zavoní poslední reseda,

tu divoká ostřice vyrazí;

neb ruce těch pro sebe mrtvých dvou

se, možná, již nikdy nesejdou.

Je od země k nebi mlčící obzor vysoký,

je okamžik propastný, hluboký,

když ti, kdož se za ruce vedli, ztratili pod sebou zem.

Jen jeden z těch zemřelých kdyby z mrtvých vstal,

snad dorozuměl by se, a čím kdo komu ublížil,

jediným slovem by zažehnal,

jediným úsměvem.