Pustý dům.

Dům šedý, pustý jako hrob

a na něm starý, panský znak,

v něm okna věčně zastřena

jak oslepený starce zrak.

Vnitř kobky temné nocí, dnem

a pustá krbů ohniska,

jen dobou někdy půlnoční

pláč sovy tady zastýská.

Po stěnách chmurný předků řad,

jich tváře rouškou zastřené

a na podlaze ve prachu

varyto stená zbortěné.

I kniha práv a zákonů,

jež v srdci kdysi ukryta,

tam na hromadě veteši

práchniví podlé varyta.

Zbraň rezaví tu vítězná,

jež slávu nesla světa kol,

že třásl trůn se Césara

i tvrdý Říma Kapitol. –

O dome pustý, hrobový,

tys jak to srdce pánů tvých,

kdy padne do vás s zápalem

blesk slávy z časů minulých!? –