Pustý mlýn.

Mlýn opuštěný. – Na kolech

už dávno bují žlutý mech

a zvolna hřídel hnije.

Na dvoře rostou kopřivy

a přes práh, který trouchniví,

slez divoký se vije.

Na střeše trochu chrastí jen,

strop ve mlýnici otlučen

a trámy jen se chvějí.

Juž neznívá tu bujný smích

a po pěšinách zarostlých

se mleči nescházejí.

Sám bloudí mlynář po dvoře

do vousů cosi hovoře

a podepírá boky.

Jde volně, tiše jako stín, –

tak obcházívá pustý mlýn

juž po tři dlouhé roky.

Když večer padne na lesy,

tu z hloubi duše vzdychne si

a usměje se trochu –

a hlavou kývá spokojen.

„Zas jeden dlouhý, dlouhý den

jsi přečkal, šedý hochu!“–

A staré oko zavře-li,

tu slýchá šumot veselý

a vidí kroužit kola.

Tu s obilím jde mlečů řad

a vozy hrčí odevšad

a bujně chasa volá.

Slyš! náhle zavzní lehký smích –

To Hana stojí ve dveřích

jak růže uzardělá.

K ní Jeník mladý přiskočí. – –

Ach, nehleď jí tak do očí,

vždyť pomateš ji zcela!

Snad podruhovi dceru dám? –

„Jdi hochu, jdi jen, – přísahám,

že nestane se tvojí!“ – –

V tom ze spánku se probudí,

však upomínky pod hrudí

se neodbytně rojí.

Zrak zalévá se slzami:

„Ach, proč jsi, Hano, prchla mi

a zapomněla na mne?

Ten mladý Jeník – vím to, vím –

ji zmámil okem plameným

a medem řeči klamné! – –

Ať jenom jde, však bude lkát,

až zaklepe jí jedenkrát

na dvéře holá nouze! –

Mám odpustit jim? Nikdy ne!

Ať bůh jim vinu promine,

já křehký člověk pouze! –

Mně dobře, jsem-li samoten – –!

A dítě šlo, – kam? – bůh ví jen, –

pro slzy nevidělo.

Ret křečovitě se mu chvěl, –

já s prahu za ním pohlížel

a v rukou svíral čelo.

S ní prchlo štěstí ze mlýna, –

v hruď zoufalosť mi zatíná

své drápy jedovaté. –

Vše pustlo, kola mlčela,

před časem hlava zbělela

a žalem duch se mate – –.“

Tu mrak mu padne na oči,

on s divým křikem vyskočí

a tváře jeho blednou. –

„Ať jde jen, dcerka spozdilá, –

má kletba jí, – co zasila,

to bude klidit jednou!“ –

Tak šedý mlynář samoten

se noří do snů den co den

od rána do večera.

A v dálce pátrá upřeně,

zda otci k nohám zkroušeně

se nevrací už dcera. –

Kdys o půlnoci takto snil,

tu vody šum ho probudil,

na stěny vráží vlna

a příval roste výš a výš,

dvůr v jezero se mění již

a jizba vody plna.

A nežli počal svítat den,

mlýn celý v proudu potopen,

jen trosky zbyly z něho.

Na vetchém krovu stojí kmet, – –

ať potopí se celý svět,

což dbá on toho všeho!

Do dálky hledí zadumán, –

tam prámec malý bouří hnán

po siné vodě pluje.

Do vření vln zní temný hlas. –

Na prámu žena. – Černý vlas

jí větrem poletuje.

Hle, děcko chová v náručí. –

Když vlna divě zahučí,

blíž na prsa je tiskne. –

„To Hana! bože! děcko to –?

Co tady hledáš, žebroto?“

a mlynář okem blýskne.

V tom vír se náhle obrátil,

prám jako stéblo uchvátil

a v roklinu jej nese.

Tam jistě, jistě zahynou! –

Kmet zaťal v prsa ruku svou

a jako list se třese.

„Ach bože, teď se utopí! –

já pláču, kdo mne pochopí,

pro neposlušné dítě!“ –

Jen chvíli – ještě – okamžik, –

kmet zakryl oči, temně vzkřik,

v proud zpěněný se řítě.

Prám pevnou rukou zachytil

a pracně sebral zbytek sil,

o skálu opřel nohu.

O jeho prsa na chvíli

se mocné vlny tříštily,

on z hlubin volal k bohu.

Však cítil prchat sílu svou. –

Na dceru patřil ubledlou, –

cos’ v duši se mu chvělo. –

A v posledním sil napjetí

on naklonil se k vnoučeti

a zulíbal mu čelo. –