Pustý mlýn.

Sny opojen jdu ve slunečním žáru

na požatém a svadlém suchopáru.

Nať v polích visí pochýlena k zemi.

Blíž černý zástup se slétá němý.

Kdes v topolech, zkad chřástal teskně volá,

mlýn pustý tmí se, s kolem shnilým z pola.

Hned slizem zeleným zříš ovinutou

přes potok lávku a vrb clonu žlutou.

Leč na dně bahno rezovité zbývá

a sítím stružka prodírá se křivá.

Plá v kalu tom a v duze svého hnití,

jak vzpomínka kdys v dávné, lepší žití...

To bystřina tu kdysi hřměla dravá

na kolo shnilé, jež se rozpadává...