PUTUJÍCÍ OBLAKA

V zrcadle vidím: tvář má je bledá.

Srdce mé mlčí, útěchy nedá.

Vichřice prchla. Blankyt se jasní.

Přijdou snad dnové tiší a krásní?

Přinesou slunce, smavý déšť štěstí,

aby moh’ záhon radosti vzkvésti?

Oblaka čárná, nad světem jdete,

poutníci věční, očím mým rcete:

Vichřice prchla. Nebe se jasní.

Budou to dnové tiší a krásní?