PŮVAB

Nad bahnem žití drží

nás půvab jen,

nad černou jeho strží

to sladký sen,

buď zperlený to růží trs,

buď žen bílý, plný prs,

buď hříčka barev, peří,

a buď to dívčí usmání,

jež skutečnost nám zaclání

a zlatí den.

Jak slepci žitím jdeme,

blesk v cestu slít,

a než se ohlédneme,

musíme zřít,

tu dýše krás přírody

sen nesmrtelné lahody,

v tom souzvuk, cit,

a duše nejen zaplesá,

jak skřivan letí v nebesa,

chce pít, chce žít.

Grácií trojzvuk milý

se chýlí k nám,

jsme silnější v té chvíli

vzdor těžkým tmám,

jen pokud půvaby v něm jsou,

jen chtějme, patří nám,

a stojí pro ně plát

a zvedat číš a milovat

a mřít – nechť sám.