Půvabná vyhlídka.

Hle, jaká slast! Zas jitro podzimové

mi sluncem v okna rozlilo svou vnadu.

Sad usmívá se, jakby v kráse nové,

roj admirálů jako zlatí snové

u vzdušném tanci vzlétá nad zahradu!

Tam, u zdi bílé starým pod jasanem

zjev dívky mladé v ranní stanul záři.

Srp skvělý v dlani, v šatě podkasaném,

i tichou radost v oku rozjásaném,

a purpur svěží na zničené tváři:

– v červánky jitra právě zahleděla

se půvabná tam bytost její celá!

V svém úžase však neví při tom ani,

že naproti já okna otevírám,

že dojat mile, v tichém usmívání

ven z rámu květin dívaje se na ni

sám v prsou sotva tlukot srdce svírám!

Že první zjev je, neví, v jitru zlatém,

jenž odráží se hladinou mých snění,

ba netuší, v mé duše tichu svatém

že píseň juž mi vykouzlila chvatem

hned po mrákotě mdlého probuzení!

Ó, poprvé dnes o samotě tiché –

já Amor, dřív svou překvapil jsem Psyché!