Původ drahokamů.

Když duhu kreslil Bůh na baldachýn

a pestře barvami ji vyšňořil,

vstal z andělského kůru serafín,

v ta slova k Hospodinu hovořil:

„Náš mocný Pane! K čemu tolik krás

na duhu, jež zas rázem zaniká? –

Co pěkného, ať blaží delší čas,

trud mění v radosť u smrtelníka!“

Tu k rozkazu nejvyšší Bytosti

v mžik duha kmitla země útrobou;

kam zasáhla, vše blesku rychlostí

se přiodívá lepou podobou.

Zde zrnko písku září purpurem,

tam oblásek pěn mořských zelení,

svor vedle jasně modrým safírem

a rula svěží růže červení.

Tu rudožluté světlo topasu

tam amethyst jak fialový květ

a mléčný agát tvoří okrasu...

že nad velebným zjevem žasnul svět.

Tak dědoušek mi často vyprávěl,

když v hrany brousil skvoucí drahokam,

a dokládal – hlas jeho mile zněl –

že nebe stále zdrojem lásky k nám.