Pýcha.

Proč vynáší se ten stín země,

na čem zakládáš si bídný život tvůj?

Tvojí pýchou zahanbuješ svoje plémě,

vždyť v tvé moci přec není život tvůj.

Pyšné zvyšování tvojich citů

vábí tebe pro krátký jen čas,

tvé zřít skutky, ve tvém zvyku –

avšak za krátko to vše opustíš zas.

Jestli vidíš z pýchy více chvály

a při tom slyšíš snad i chválu svou –

to vše ale trvá krátkou jen chvíli,

pak vše končí, ztichne – pro tě věcí nemilou.

Máš-li statku a všeho dosti

a žádný nemůže se tobě přirovnat,

i tenkrát svůj život drž v poddanosti,

nikoli však, – nad jiné se vypínat.

Nad tvým jměním málo mysli,

sice vzhlédneš v duši často zklamání,

raděj dbej, by tvoje štěstí skutky dobré nesly,

a pak tím větší nalezneš požehnání.

Člověk ve světě jest přeludem,

každou chvíli myslí výš a výše,

třeba každý ví, že ze světa odejdeme

a že k poslednímu konci špatně se dýše.

Protož nemysli vysoko, když nízká tvoje moc,

bez dobrých skutků nedospěješ daleko,

tvá duše by neměla pomoc

a odhoď raděj dříve to hříšné jablko.

Musíš s Bohem účty rovnat,

předem hleď vše promyslit,

jistě tebe k soudu bude volat,

bez dobrých skutků těžko věčnost nastoupit.