Pýcha.

Jedenkaždý čas měl vlastní roucha kroje,

Jinakší, než nyní v starém věku stroje

Byli. Staří Ržecy jináč chodívali,

Nežli nyní živi. Oni nosývali

Dlouhé pláště, tito tělo odívají

Kabátem. Y Uhří nové roucho mají,

Mentýk jejích dlouhý po ledví se skrátil,

Ač y proto ještě svět se nepřevrátil.

Hromovým sy Slovák přikrýval ctnou hlavu

Kloboukem, jenž nyní v rozumnějším stavu,

Před slunečním horkem širákem svých chrání

Očí, déšti, sněhu na tvář pršet brání,

Předc y v starém věku Mnohý pyšný býval,

Nezdařilé dítky v každý čas Bůh míval.

Mnohý Ržek s svým pláštěm, s kloboukem svým Slovák,

Uher s mentýkem svým sloul již pyšný novák.

Předvěky se lidé koží odívali,

Jako Kamčadáli, s holou chodívali

Hlavou, bosou nohou, pozdějc krpce, boty

Nosyli, a předce z vysoka své noty

Začínal sy sedlák, pyšně v krpcých kráčel,

Ač se v šarlatový oděv neobláčel.

Kde tu byla pýcha? v krpcých aneb botách?

Frašky! v mysli jenom jedovatých zlotách.

V hedbaví, ni kmentě nehledejme pýchy;

Ale v srdcy zlostném, tam byt mají hříchy.

Otrhaný kabát pyšné srdce kryje

Přečasto, y v ňadrách Šklubanových bije.

Pohleď na Cygána, jak sy pyšně vede,

Ač y v samých strapích na devličce* jede,

O sobě víc smýšlet, nežli na nás sluší,

Mudrcem chtít býti s velmi hloupou duší,

Co ti dobré Nebe dává připsat sobě,

Před jiným se chvastat chlubně v každé době,

Na starých sy předcých zakládati mnoho,

Titulův kdož nemá, zlostně tupit toho,

Na lidi jen s boku hledět okem křivým,

Rovné aneb nižší jazykem vždy lživým

Ranit, to jest, věř mi, nešlechetná pýchá,

Která na zemi již horkým peklem dýchá.