Pýcha.

Já řek’ bych, jednou že jest Zefirotů,

jež v první kůry andělské kol sebe

v kruh Jahvé postavil, své sklenuv nebe

a duchů moci podmaňuje hmotu.

Božského koncertu zřím v pýše notu,

již, s druhými že splynouti má, hnětlo,

i odtrhla se nad ně trysknouc v světlo,

až v Luciferu vzplála ku životu.

Jeť vždycky velké Moci dcerou Pýcha

a darmo Jahvé s výše v hloub ji srazil,

pod patu Michaela, dále dýchá.

Mníš, že je mrtva? – Kráčej kol ní zticha,

ji ani askese dech neomrazil,

ba vítězná se směje z tváře mnicha.