PÝCHA

Pýcha s hlavou nad vše pozdviženou rozhodla se

nebetyčnou věži sobě zbudovat –

zvuky trub již, kotlů znějí mnohohlasé,

sluhy svolávají v udýchaný chvat.

Pýcha velí – a již, ku pomoci zradu,

stráně jiným drahých hor i temena,

skály žulové, vše bráno do základů,

aby na nich vzrostla věže vznešená.

Vsi a dědiny i městečka a města

zdivem, cihlami jsou Pýchy zedníku –

Jehovy již pro ni není, nepotrestá

stavitele pomatením jazyků.

Výše stavba roste, přepevně ji ztmelí

půda jiným drahá s krví, slzami,

jež v ní tekou proudy po čas stavby celý,

provázeny vzdechy k Bohu nad námi.

Vzdechy, jejich svoboda že, jejich práva

v poutech, pošlapány dole v sklepeních,

křivdami co roste mocné věže sláva,

ve výši co Pýchy rozléhá se smích.

Nové hrůzy stále výš a výš se vrší,

málem oblaků již dotýká se věž –

ještě výše však, až tam, kde hvězdy prší,

chce ji vznésti Pýchy násilí a lež...

Vichřice však velké vanou ve vysoku –

až Bůh pokořených rozkáže jim vstát,

na věž Pýchy vrhnouti se v bouře skoku,

navršené hrůzy bude hrozný pád!