Pyramidám.

Spi, světe pyramid, pohádek ztracených,

s nádechem zoufalství ve skráních zlacených

a s vyloupenou duší;

tvá sláva, lesk a třpyt již dávno zmizely,

teď jenom tichý běh zbloudilé gazely

tvůj dumný spánek ruší.

Nad tebou čarovné se nebe zachvívá

a vzduchem průzračným pohádka básnivá

se nese v luny třpytu;

však vábí nadarmo tě v svoje objetí,

tys světu odumřel, jen led tvých pamětí

se skvěje z numulitu.

U tvého podnoží zhynuli králové,

jichž moci bál se svět jak rány hromové –

tys pohřbil jejich slávu;

ty trůníš nad pouští, se živly v zápasu,

že před tvým pohledem v posvátném úžasu

svou člověk sklání hlavu.

Nad bílou šíjí tvou dlí věků tisíce,

plá luny jasný svit a bouří vichřice

a orel v lup se spouští;

pod tebou víří svět svou krví zbrocený –

ty trváš na věky, bez vášní, kamenný

jak hrdý caesar pouští...

Jen vážně, bez hnutí – jak znaku šediny,

jenž zdobí rozvaly, paláců ruiny

ze starých pyšných časů,

tvá duše v minulosť svou sahá perutí,

jíž věků tajná báj jak dlouhé vzdechnutí

plá v šedivém tvém vlasu...