PYRRHOVA VÍTĚZSTVÍ.

Když v líné mlhy zatne dráp svit lesklý měsíce,

modlitby lesů mísí se s modlitbou zvonice,

vycházím ze své samoty, ve dlani mládí meč...

Vstříc kráčím stínům večera, v nichž zlá mé čeká seč...

Skryt v mlhách číhá soupeř můj, můj nepřítel, můj žal.

A od let jsem již zoufale s ním denně bojoval,

on zranil mě, já zranil jej, však nemůžem’ se sklát,

ač on by rád tak učinil, i já jej zabil rád...

Za šumu lesů, svitu hvězd a při hukotu vod

vyměřujeme odvážně svůj každý sek a bod

a vždy až dosud prchl v dál, prch’ s hrozbou na svých rtech...

Až dosud byl jsem vítězem... Však konec bojů všech?...

Když ve snů zpěvném potoku krev stírám se svých ran,

zní v hukot vln hlas kvílící, zpěv přidušený hran,

jenž úkoj nese bolestem a zář jde chvějící

mi ztýrané mé do duše a přeji zemřít si...

Svou hlavu klada v polštář mdlob cítím, jak slabým jsem,

že Žal jest mne již silnějším, ač přec jsem vítězem

a čekám boj, kdy podlehnu ze všech se bráně sil,

neb mnoho krve uniklo již z raněných mých žil...