PYŠNÁ

Jednou jsi přišel a já byla sama.

Jak prázdná studně mlčel starý dům.

Dřevěné schody stály mezi náma,

práchnivý žebřík k prázdným nebesům.

A s každým schodem vzdychlo srdce moje,

jak jsi šel vzhůru ke mně blíž a blíž.

Co schod, to mrtvý z prohraného boje;

a po nich kráčíš výš, sám mrtvý již.

Temno je u nás, když se večer šeří,

se světlem k dveřím vyšla jsem ti vstříc.

Staneš-li po letech zas u mých dveří,

vejdi, můj milý, chtěla jsem ti říc’.

A když jsi stál na prahu bez klepání,

jako by hrobník před mým hrobem stál.

Ty sladká muko čekání, odříkání!

Nezaklepe-li, neřeknu mu „dál“.

A když jsi zaklepal, já oněměla,

já neměla pro tebe žádných slov.

Až stiskne kliku – v duchu jsem si děla,

hrobníku svému otevru svůj rov.

Kamení tvrdé bylo milování,

kamení tvrdší je teď život můj.

Čekala věk jsem na to zaklepání,

až v soudný den teď na mém prahu stůj.

A když jsi stiskl kliku jako známý,

ozvěnou výsklo v chodbě kamenné.

Zamčené dveře stály mezi námi

a klíč jak oheň pálil v ruce mé.

Uhasla svíce a my ještě stáli.

Uhasla touha, chladne v ruce kov.

Vzdychají schody, až umlkají v dáli

a já tu stojím, stojím beze slov.

A vím, že nepřijdeš už k prahu mému,

že nezaklepe štěstí šalebné

a že je konec, navždy konec všemu,

že oněmělo pyšné srdce mé.