PYTHAGORAS.

Mladíku ze Syrakus, syt jsa světa

a nenasycen, toužíš v kruh náš vstoupit –

jak, moudrost hledáš? Té však není u nás.

Té nikdo nemá ze smrtelných lidí.

My přáteli se jejími jen zveme.

A k pravdě toužíš? Není pravdy, hochu.

Ty nyní sám se jiným objevuješ

byv druhým někým. Žil jsi v jiném těle

a v jiném čase, v jiném pásu země

co jiný člověk – však ti jistě kmitne

z těch časů někdy matná tucha duší,

kraj cizí poznáš, kde jsi kráčel jednou

i myšlenku, již myslils v žití jiném.

Jest jenom jedna velká harmonie

sfer, osudů i věcí. Ta jen bleskem

se jevívá ti, zaznít uslyšíš ji,

však trvale se zachytiti nedá.

A potom, hochu, jistota je čísel

a čar a tvarů. Té ti možno dáti.

A není malým takový dar v žití:

bod pevný, o nějž vždy se možno opřít,

když myšlenka a system v nic se kácí,

i tichý přístav vlastní duše tvojí...

Jest číslo psychou věcí, neboť žije

i strom i kámen, vzduch i vlna řeky.

V ten svět tě uvedeme. V světě starém

starého člověka však nechat musíš.

K nám cesta obtížná jest: mlčet nutno,

bys cenu řeči poznal; nutno vzdát se

i radostí žití, radosti bys došel;

vše nutno odhodit, což tvého bylo,

bys cenil to, co v úděl se ti podá.

A v úděl se ti dá jen jistota ta,

ta psycha čísel, harmonie tvarů,

ne jméno, ani sláva. Žil kdys s námi

Hippasos, mladík postavy i let tvých,

s žíznivou duší. Hippasos ten našel

ton nový jeden v harmonii věcí,

jenž dvanáctistěn zve se. Opit pýchou

vyhlásil nález spojiv jej s svým jménem.

A tenkrát srazil se skály jsem hocha

do mořských vln. Neb zradil život nový

a žízeň duše ukojit chtěl slávou...

Vše uvaž, mladíku ty ze Syrakus.

A chví-li slabostí se duše tvoje –

v čas odstup. Had, když svléká starou kůži,

je zmámen bolestmi a utrpením,

což v harmonii osudů i pro tě,

mladíku, platí. Opusť město Kroton,

vrať domů se a ženu vyber sobě

z dcer syrakusských, děti ploď a živ buď

po zvyku stáda lidského. Či zůstaň –

a zmizíš, živ jsa, z paměti těch živých

a budeš jenom tonem v harmonii,

jenž zní a zmlkne, aby zazněl znova...