PYTLÁK.

V lese kolem letohrádku

byla honba veselá,

pytlákovi poslal hrabě

ostrou kulku do čela.

Nekopali pytlákovi

ani hrobu v pospěchu;

nechali ho tak, jak padnul,

v houští ležet na mechu. –

S hostmi hrabě v letohrádku

večeřel a vesel pil,

o půlnoci u jídelny

kdos na okno pěstí bil.

Vyšel sluha před dům ruče...

hleděl – viděl postavu:

nehnula se, nemluvila,

ruku tiskla na hlavu.

„Hej, kdo jsi, co žádáš asi?”

Zahrozil – a zmizel zjev; –

pod okny však, kde stál v noci,

našli ráno stydlou krev!

Nedbal hrabě, za dne lovil,

u večer se veselil,

o půlnoci zas jak včera

kdos na okno zabušil.

„Zpupní smělci!... Stíhejte je,

strážce dejte před vrata,

žerty ještě z nás si tropí

pytláků sběř proklatá!...”

Běžel sluha před veřeje,

tutéž spatřil postavu:

nehnula se, nemluvila,

ruku tiskla na hlavu.

„Čeho žádáš, odvážlivý?”

Zahrozil a zmizel zjev;

pod okny, jak dřív se stalo,

našli ráno stydlou krev!

Zase hrabě za dne lově

lesy křížem přeměřil,

při večeři do třetice

na okno kdos udeřil.

Chopil pušku rozlícený

hrabě nechav večeře,

ze dvorany chodbou kvapí

ke dveřím a před dveře.

Ha, co vidí? Proti němu

pytlák krvavých pln lat;

nemluví, jen ruku tiskne

na čelo, jak když byl pad’...

„Aj, ty posud žiješ, chlape?

pro novou-li kulku jdeš?

na lotry mám ránu vždycky!

Vida, chámy, vida, spřež!”

Hvízdla kulka – hvízdla druhá –

„Pane hrabě, hola hej,

za padlého kamaráda

bez odmluvy život dej!”

Křikl hrabě, klesá, padá;

čeleď k pánu letěla;

hrozno! kulka pytlákova

vryla se mu do čela.

Dvojím zvoní umíráčkem

na velký i malý zvon –

ve vsi děli: „Hon byl dobrý,”

v zámku však: „Byl špatný hon!”