PYTLÁK.

Kdes v Šumaviných lesů poušti,

sám v hluboké a divné houšti

jde lesní pospěchem;

tu starý pytlák s ním se potká

a drze jako šelma krotká

se blíží s úsměchem.

„Hej, pane lesní!“ zhurta křikne

a pušku hbitě s páže smykne

ve svalovitou pěsť.

„Pět nás tu jistou srnu hledá,

však ona se nám vidět nedá;

zda víte vy, kde jest?“

Tu lesní mračné čelo stáhne

a po kohoutku maně sáhne,

jej zlostně přeměřiv.

„Ha, což já srny pro vás hlídám?

svým pánům za ně odpovídám,

z jichž milosti jsem živ.“

„Jak? co to za řeč pošetilou!“

dí pytlák, úhlavím vší silou

v zem spurně udeřiv.

„Vám o panstvu se ani nesní –

však dobře víte, pane lesní,

z čí milosti – jste živ!“