Pytlák.

Ticho jako ve svatyni –

sáhlo jitro v tajnou schránku:

a ten horský blankyt nyní

uzarděl se od červánků.

„Div mne chuť již neopustí!

Ani stopy po mé lani –

ha, slyš! ze křoví cos šustí:

chutě, starý, na čekání!“

Oj, z té záře od pahorku

paprsky teď kolem střílí,

a jen chvilku ještě k borku

běloučký se závoj chýlí.

„Jak se tají, mrška, v houští,

jak se chví, než zvedne nohu!

Hoho, pozor! juž se pouští

zvolna, tiše od brlohu...“

Oddechl si borek z hlubin,

padla jemu s ňader tíha;

a ten úsvit jako rubín

v korunách se stromů míhá.

„Však víc lesť jí nezachová!

Jak se pohne – spustím smělo!...“

Houkla rána – ticho znova...

Dobře, starý, měřils v tělo!

Pluje slunce nad pahorek,

jasnou záři v hory lije,

zlatou sype rukou v borek

vůni, květ i melodie.

„Proklatě! Což divnou lani

zachvátila moje rána:

zahynuls mi na čekání,

synku, duško milovaná!...“

Kol vše jásá, pěje, zvučí,

omlazení, život všude,

u křoví kdes jenom pučí

ze dvou srdcí květy rudé...