Pytlák.

Takových ve vsi nebylo dvou soků!

od první lásky: až na chleba skývu –

že na smrt nenávidí se, co divu!

– a nenávidí se už dvacet roků.

Jeden byl hajným, – druhému jsou v kroku

pro vraždu někde při vodce a pivu!

a pušku v líc a mušku jako v zdivu

sok soku čelí ranou srnčích broků.

Ve zraku pytláka se tmí a šeří

dvacet let záští – v lásce, žití, – v plenu!

„Skloň!“ volá hajný. – Druhý dále měří.

„Jsou za mnou v patách ti, kteří tě honí!

jím jejich chléb, a děti mám a ženu. –

Tys sám! Tak pojď!“ – A pytlák pušku kloní.