Quartální píseň pražských nájemníků.

Již těch Hromnic přišlo,

slyšte, nájemní,

pan domácí zpívá,

jak se roztemní:

„Pojďte, neste činži

hezky vysokou,

já mám nový kabát

s kapsou hlubokou!

Bez trpkosti měšec

na dno vyklopte,

bankovek mých sbírky

nově ozdobte.

A kdo chcete zůstat,

plaťte o sto víc,

sice z naší lásky

nebude zas nic.“

Komu zbyla pětka,

domovníku dej,

žádné s ním v tom čase

hádky nehledej;

má-li jeho žena

psíka jakého,

kup mu radč pamlsků

za půl zlatého.

Každý ten domovník

je teď velký pán;

běda, kdo mu cekne,

že je hrubián:

okamžitě píše

stručný referát:

„Tuhle stranu, pane,

račte z domu dát!“

O rozbitých oknech

nepovídej nic,

za našich dnů třeba

všude světla víc.

Do děravých dveří,

jsi-li praktikus,

vecpi libru cucků

nebo kalhot kus.

Je-li dům nebílen

as pět století,

že po chodbě není

na krok viděti:

kup u Sudka lampu,

rozsvěť petrolej

a pak v bázni boží

na schody to dej.

Kouří-li se z kamen,

komín netahne,

pláče pan domácí,

že se utahne:

že má jiných platů

denně na kopy,

chce-li už kdo pomoc,

ať prý netopí.

Prší-li na půdu

a strop promoká,

že je pod ním rybník

jako zátoka:

běda, běda velká,

kdo to vyzradí,

ten tu zlatku správy

stokrát nahradí!

Žádný pan domácí

vody nepije,

běda, kdo jí kapku

někde ulije:

„Ježíšmarjájosef,“

přiletí co lev,

„ono to neuschne,

já budu mrtev!“

A tak ten nájemník

slastí zažije,

že by mohl zpívat

čtvery pašije.

Avšak co dím: zpívat? –

zticha musí být!

sic by nad nim barák

třásl se a slít’. –

Kdož jste z dobrých lidí

tuto píseň čtli,

jistě že vám pláčem

tváře neoschly.

Sám pan básník zplodil

slzí jako sliv,

vždyť i on je v nájmu

patnáct roků živ.

Ale všem trpícím

útěchu dal Pán;

zpívá u Lukáše

v jednom verši sám:

„V domě otce mého

mnohé byty jsou,

kdož jsou tady v bídě,

do nebe ať jdou!“

Protož slyšte radu

všichni lidičky,

kterou kladu v konec

této písničky:

řekni každý v jiný

že chceš jíti svět,

domácí se lekne

a – přirazí hned.