Quis ut deus?

Ve starém chrámě, okny gotickými

kam poslední se kradly slunce blesky,

ve prachu sloupech kadidla jak dýmy

jenž vznášely se, oprýskané fresky

jsem prohlížel a zachvěla mnou bázeň.

Ó zjevení! v plamenů děsnou lázeň

se kácel dav sta hlav a berly, mitra

a kříže, koruny a meče, žezla,

a velký Anděl jako úsměv jitra

stál nad tou směsí, jež se v požár svezla,

tvář jeho byla slunce na blankytu

a „quis ut deus?“ nesl na svém štítu

napsáno blesky, vítězný byl, děsný.

V tom se strany, kde mhy a kouře běsný

se valil vír, Smrt přiskočila k němu

a ze zadu, by neviděl to, chvatem

za slovem deus „ego“ psala hnátem

a chechtala se při tom vtipu svému.