QUIXOTE.

Jsem Quixote pozdní... Rocinantu šedou

mi prodavači slepou kamsi vedou

i Sancho zesnul, udusiv se v tuku,

a jeho paměť blaží hejno kluků.

S mou Dulcineou – snové přeubozí! –

má mnoho dětí sedlák od Tobosy

a všecky děti zdravé a jak hloupé!

(V mém kyrysu se nejmenší teď koupe.)

A na mém zámku illusorních věží

trus holubí a shnilé došky leží

a je to všecko k smíchu zakrsalé:

jsouť z bastionů kuří domky malé,

v něž dřevcem mým, teď puklým ve dva kusy,

tu denně skoták tučné vhání husy...

Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný,

jen netknuty ční povětrné mlýny.