Quondam.

„Svět hrdin je a milujících příval,

a ptáků, vil zas měkké větve stromů,

jest nebe plno bohů, kteří v hromu

se smějí v kraj, kdy jarní den se stmíval.

A lidský hrob, v nějž ve slzách se díval

zrak pěvcův, ložnice, kam chodí domů,

kdo slastmi žití znaven...“ Dávno tomu,

co slepý žebrák u cesty tak zpíval.

Teď svět je plný lakoty a trudu,

les pokácen je, sčíslován a hlídán,

a nebe dští jen déšť a parna nudu.

A pozdních věků slepý Homér vydán

je četníkům, a bez pasu jat, vlečen

je postrkem, za šatlavy kout vděčen.