R. S.

Se sklopeným čelem čeká

přítelův tichý dům.

Pusť mne, město, pusť mne domů,

pusť mne k osamělým rtům.

Květ tam svítí s korun akátových,

zář jarní ještě v oknech tam plá,

na cestách pozemských, na cestách snových

jistotu kročejům dá.

Je blažen, kdo cítil, jak bezpečně májem

již voní jistota žní,

a třikrát, kdo po nich se pozdravil s krajem

svých mladě dřímotných dní!