R. S. F. S. R.

Podoben německému básníku,

který chtěl nejvyšší sosnu

zažehnout v sopečném jícnu

a na obloze tímto olbřímím pérem

napsati žhavé vyznání:

Anežko, miluji Tě,

podoben tomuto básníku

proletariát

namáčí revoluční svou pochodeň

do jícnu největší vysoké pece

a píše nad celým světem

své nejhoroucnější vyznání lásky,

svou nejvroucnější modlitbu za zdar,

svou nejstrašlivější vyhrůžku,

písmena jediné vlasti, za kterou bojovat bude,

své heslo a směr:

R. S. F. S. R.

Opřena o záda zrádců,

proklatých histrionů panstva,

ještě jak bronzová socha

před mraky, na nichž rudě ta písmena planou,

s úporným úsilím týčí se buržoasie,

ale co bylo kdys bronzí, je dneska jen hlína,

prohnilá, puklá, mražením posedlá hlína,

a socha se chvějící ztratila klid.

Jak rozkacená hokynářka pomlouvá, lže a spílá,

zatím co zástupové

horcí, jako když láva proudí,

studení, jako když ledy jdou,

bez rozdílů řečí a plemen, se všech stran

táhnou:

Majákem září R. S. F. S. R.,

a všichni plavci do lepší budoucnosti plují k němu,

betlémskou hvězdou svítí,

a všichni uražení a ponížení jdou za ní,

mateřskou náruč otvírá:

hle, zde jsme, Tvoje děti!

Hle, zde jsme,

miliony,

a pět let už v Tebe věříme

a pět let již Tebe milujeme,

a pět let Ty pro nás pracuješ a trpíš,

a víme,

že jen tím, co sami vykonáme,

jen tím, že víc a více se k Tobě připoutáme,

jen rudou, čistou, zbožnou revolucí svou

se Tobě odvděčíme.

Do tvrdé práce voláš, a my ji podnikneme

tvrdými pěstěmi.

Leč dnes,

jak tu tak stojíme

s kladivem odboje v jedné ruce

a ve druhé se zednickou lžící,

mezi mračnou stěnou, s které nám svítí Tvé jméno,

a hliněnou modlou, kterou denně podkopáváme,

celou svou bytostí oslavujíce Tvé patero let,

dnes na zcela malou chvíli

doma jsme nechali vše, co by nám překáželo,

nenávist, hněvy, zaťaté pěstě a skřípající zuby,

a jen svou Lásku posíláme k Tobě,

aby Ti gratulovala po proletářsku,

děvčátko malé v červené karkulce

s kytičkou rudých růží:

Zdrastvuj!