Rabbi Eleazar

Jak bludný Ahasver štván tajemnou je mocí,

tak štván jsem poznáním, jež sám jsem znáti chtěl,

jež prosbou velikou jsem vynutil kdys v noci –

ó, velký Adonai, žel, že jsi vyslyšel!

Och, ta noc neblahá!... V ní bouře tenkrát řvala,

jak smečka démonů, tak divě vichor vyl,

blesk stíhal blesk, bil hrom, že rozpukla se skála,

a hrůzou zsinalý se každý v doupě skryl.

Jen já jsem vyšel ven a v blesky zřel jsem směle

a hlasem velikým jsem křikl v bouře řev:

„Ó velký Adonai, chci pravdu znáti cele:

Byl Kristus Mesiáš? To, Jahve, zjev mi, zjev!

Té nejistoty děs tak krutě drásá duši,

a v nocích bezesných mne rdousí tento taj.

Což božsky velkého má duše sice tuší –

však jistotu chci mít – tu dej mi, Adonai!“

Tak lkal jsem. V odpověď však dál jen bouře řvala

a hrůzou zsinalý pod blesky zmíral kraj...

Však já jsem neustal, nechť ozvěna se smála

a znova volal jsem: „Mne vyslyš, Adonai!“

Tak třikrát volal jsem v noc s přísahami všemi...

Vtom náhle strašný blesk a strašná rána v ráz

mně oslepila zrak a srazila mne k zemi.

„Čti v knize!“ v mrákotách jsem slyšel jakýs hlas...

Když z mrákot povstal jsem, bouř dávno dozuřila.

Kdes v blízku olivu jsem cítil těžce kvést,

v zenitu měsíc plál jak velká lampa bílá

a v modrém azuru se chvěly roje hvězd.

Já šel jsem domů pak a proroků vzal knihu

a četl, četl jsem... A čím jsem četl dál,

tím víc mne úžas jal: Vše náhle v okamihu

tak jasným bylo mně, co dřív jsem marně ždál.

Ty řeči proroků tak jasně mluví světu,

těch předobrazů řad tak jasně pronikáš –

Och, není pochyby: ten prorok z Nazaretu

toť vskutku Mesiáš, toť vskutku Mesiáš!

Však náhle nový děs v mé duši ulekané:

Když On je Mesiáš, ó velký Adonai,

co potom s lidem tvým, ó Adonai, se stane,

s tím, jenž byl vyvolen, by nesl spásy taj?

Ó velký Adonai, děs chvěje celým tělem

a duši zalkne mi to hrozné poznání:

Lid, jenž byl vyvolen se chlubit Spasitelem,

ten katem Jemu byl, Jej zabiv v shrdání.

Och, je to hrozné tak – a hroznější, co bude!

Co, Jahve, učiníš, co, Jahve, učiníš?

Já vidím potoky se řinout krve rudé –

trest bohů poneseš, kdož bohům proviníš!

Och, je to hrozné tak: Slib míti vyvolení,

slib věčných radostí v Jahveho Edenu

a místo toho si dát stigma zavržení

a vlastní vinou svou se řítit v Gehennu.

Och, je to hrozné tak: – a všecka pomoc marná!

Och, na co čekáme? On dávno přišel již...

Však jdi a řekni to, mluv slova velká, žárná –

Jak Ho lid na kříž vbil, tak tebe vbije v kříž!...

Och, velký Adonai, noc znikla v teskném tónu,

však ještě krutější teď jistoty je den:

Já v hrůze jistoty zřím zkázu milionů –

Och, lid, jenž vyvolen! Och, lid, jenž vyvolen!...