Rabbi Esra.

Rozžeh’ jsem prvně svícen parožnatý,

chanuky svátek*) Israel dnes slaví,

mně třikrát běda! že ten večer svatý

docela zbělil šediny mé hlavy.

Třicátá půlnoc nad oknem mým stojí,

co duše moje se zoufáním v boji,

dnes jitřní hvězda ranních za červánků

zas najde v slzách víčka beze spánku.

Ubohý starče, jedinou měls dceru,

jak bludný plavec hvězdu na severu,

jediný lupen, jeden pramen v stepi,

jedinou duši, jež tě láskou střehla,

a teď ji voláš pláčem bědným slepý,

jak noční rosu palma vedrem zžehlá.

Bylť úsměv její, jak by vánku dechy

květ oranžový padal s listů střechy,

a v oko její celé moje štěstí

andělem krásy Jehova dal snésti –

nač myslit dál a vlastním vzpomínáním

přitiskat osten k zbodaným již skráním?

Z večera jednou karavana celá,

velbloudů zástup, pozlacených mezků

k chaloupce mé z hor nedalekých sjela

hledajíc pravou do Damašku stezku.

K úžasu svému v shromážděné četě

v čabrace zlaté, muže po boku,

Juditu zřel jsem na velbloudím hřbetě

s důvěrou dětskou v tváři, ve oku.

Turbany lesklé, hlavice jak máku,

opasky zlaté, pštrosí chochole,

osmáhlé tváře s pýchou v divém zraku

obstouply chatu v šumném hlahole.

„Derviši cizí! to-li tvoje dcera,

kalifa ret se k džauru pokoří,

od dneška má je krásná bajadéra

a tobě dám loď šperků na moři.

Veliký Allah v horách zmátl cestu,

bych na dol zlatý přišel, na nevěstu,

jak antilopu v horách nocující,

postřeh’ jsem v mechu hurisku tam snící. –

Fík s palem hlavou, kapradinou řásnou

snů vějíř spřádal nad dívčinou krásnou,

již prvým hledem pomýšlel jsem na to,

jak v rukou mých se zaskvěje to zlato,

jak v letu křepčíc po koberci patou

ukojí vášeň ve útrobách vzňatou.

Z Iranu květem ověsím ji doma,

v červeném moři zlovím perlice,

a sto otrokyň, kdy povelí rtoma,

přinesou drahé masti na líce.

Však hlava tvá, kdy v naduté se pýše

rozkazu mému, přání protiví,

plemeno tvé, jež v kalifátu dýše,

jak stádo vženu v plamen ohnivý.“

Byl Abdal-Malik, Damašku to vládce –

má dceř se smála; v zdobách královny

že uzří svět jak vzdušné ve pohádce,

lesk minaretů, půvab čarovný.

Dětinnou byla; však mé srdce vroucí

div neustalo v útrobě mi tlouci,

já nehnul brvou, z kamene měl oudy,

jen tupým zrakem hleděl na velbloudy. –

Otrockým hlasem v prach se kloně bradou

v zajetí dal jsem dceru svoji mladou,

však pojednou, jak jiskry na oceli,

myšlénky dávné hlavu rozechvěly.

„Kalife mocný, svol jen k prosbě jedné,

v pokoře otrok z prachu k tobě vzhlédne,

viz národ můj jak uhněten se plazí,

pro boha svého nemá svatyně,

jak zvěř divokou stíhají nás vrazi

a stánek boží – chudá jeskyně.

Chrám vystav nám a dceru odveď v harem,

v objetí jejím celé nebe dříme,

výkupné její zaplatiž tím darem,

my ještě hlouběj v prach se pokoříme!“

Vystavěn chrám a obec spěchá celá

k chaloupce mojí úctou rozechvělá,

okénka věnčí ratolestí palmy

proroka zbožné prozpěvujíc žalmy,

v nadšení jásá, obět velkou chválí,

že ruce mé se s dcerou rozžehnaly

pro slávu boží, pro Jehovy stánek –

však pro mne přešla chvíle radovánek.

Myšlénky hrozné tepaly mi v čelo

černými křídly, srdce odumřelo.

Hle! krásný chrám jak černý les se chmuří

s hvězdami v oknech, s lunou na cimbuří,

lešení ještě v síť se kolem spíná,

již zítra posvětit mám stánek hospodina.

Zvuk písní z města, v skalinách jak ptáci,

ozvěnou smutnou v nitru mém se ztrácí,

dnů třicet trvám na modlitbách k bohu,

zda milost boží dosáhnouti mohu?

Prodal jsem duši, mrzkost bohopustá

ne k slávě boží, k záhubě mi vzrůstá.

Kmentový biret se korunou zlatou,

obléknu sukni, thoru vezmu svatou,

zapálím obět k odpuštění hříchu – – –

V noc rabbi vyšel u divokém smíchu.

Zarudnul oblak v poušti na pohoří,

zápalná obět – Jehovy chrám hoří.