RABBÍ LEV BEZALEL.

„Vari, blázne! – Císař jede!“

„Ustup, rabbí, neznáš mrav?“

„Ve vousy mu plijte šedé,

kámen na něj!“ křičel dav.

„Císař přísně židy trestá,

vyhnati je kázal z města,

a ten zde tak tvrdohlav!“

A již, dav co zlobně řičel,

stařec jako v dešti střel,

kal naň stříkal, kámen fičel,

přímo v spánky jeho spěl;

a ten déšť vždy hustší, prudší,

ale klidně v moři žluči

stál tu rabbí Bezalel.

Leč ký div! Kdo chápat může?

Kámen, kal, jenž zasáh jej,

v květ se mění, v lilje, růže,

voní kol vždy líbezněj.

A v tom vůz již hrčí, stane.

Rabbí ruce vztáh: „Ó, Pane,

krutý příkaz odvolej!“

„Dobře, rabbí – z vozu nitra

císař děl, se vykloniv –

na hrad přijdi k radě zítra,

zvážíme vše, – ale dřív

pověz, jak jsi změnil kámen

v liljí sníh a růží plamen,

jaký symbol v tom a div?“

Záři v oku, tenké stáhl

rty své blahý na úsměv,

císaři, jen k vlasu sáhl,

růži podal rabbí Lev.

Rděla se jak do červánků,

ale ze starcova spánku

počala se řinout krev.

„Milosti, z mé vzrostla krve

tato růže nachová,

jeví v ní tak jako prve

moc a moudrost Jehova,

ukázal tu, jaké štěstí

pro svůj lid je ústrk nésti,

hněv i muka katova.

Páliti zda mohou rány,

jež kdo ve svá prsa chyt,

lidu svého háje brány,

když je nastavil jak štít?

Nejsladším je květem blaha

rána v skráň i v prsa nahá,

již kdo přijal za svůj lid!“