Rabbi Simeon ben Jochi.

Ne v snech vždy neplodných v ráj srdce vybájený, –

jen sestup v života zde práci, ruch a změny!

Prach na duši ať sází, dlaň ať trním drásá,

přec na klas živný zraje, jde jím zjevně krása.

Kde v žáru nebe strmí skalné Etham stěny,

dlel rabbi Simon v postu, stále zamyšlený.

Zřel peklo, – v ráj se vznesl, Serafim kde jásá,

kde slávou se a mocí věčný Jahve pásá.

Chléb nesnášel mu havran... Cítě vadnout sílu,

šel rabbi Simon s pouště na žírný břeh Nilu.

V dnu úpalném tam bratří žnou a vážou snopy.

„Ty plémě bídné nemáš v duši věčna stopy?

Vám běda, chtíčů zemských uštknuti jste hadem!“

„Tys přišel rušit svět? K svým snům se vrať, mři hladem!“