Rabelais.

Ne, mistře můj! – My nejsme z toho dřeva,

zkad byli tvoji rytíři a mniši,

náš záchvat rozkoše se brzy ztiší,

a v posled sfingou zůstane nám děva.

My nevíme, jen tušíme, co réva

za divy dělá démanty strouc v číši,

nám kocour svědomí snů chytá myši,

jak trochu chtíčem roznítí se céva.

A proti obrům tvým jsme teprv malí,

a proti hrozné tvojí veselosti

jak pomp-funebři chodíme tu kolem.

Kde’s orlem byl, zřel v slunce s štítu skály,

tam s celým vzletem, s celou učeností

jsme jeden střízlíkem a druhý molem.