RACEK

Jak letíš, unikáš

a kroužíš tam a sem,

mne lehce dotkni se

svých křídel atlasem,

hrou bezstarostnou zbav

mě tíhy, neklidu,

ať mořem je mi splav,

já v jeho zálivu.

Jak v slunci leskne se

ker povrch stříbrný,

ty, na něm rozhoupán,

jak vlna do vlny,

kra, břeh i vody proud

jsou jednou jistotou,

ty létat můžeš, plout,

neraněn slepotou.

Je tvůj ten sad i břeh,

kam vlny vzkypěly,

tvých křídel kmit a třpyt,

běl, tkaná do běli,

šíp v prostor vržený,

cíl nikdo nezjistí,

jsi touhy výkřikem

i její kořistí.