RACEK.

Sníh rozplývá se; – v roli na výsluní

prožloutlé svítá osení,

rákosí mladé zelená se tůní

a březin míza temení

z oprysklé kory, na níž douškem ssají

much roje v šumném bzukotu,

co zatím v travce kol se rozlézají

mravenci v práce lopotu

a polozkřehlý svižník v krtovišti

se v slunci krovkou tečkovanou blyští.

Roj bílých racků přivesloval z jihu

a modrým vzduchem třepetá,

v hladinu noří černý zobák v mihu

a zas jak oblak – odletá;

dva zůstali jen z druže švitořivé

nad lesklým tůně blankytem,

tichounce, něžně, jak dvě duše snivé,

se plíží sítí úkrytem;

tam sníti budou v mládí luzné vnadě

báj života, jak v pohádkovém hradě.

Báj života! tu švarnou, usměvavou,

jež v každém raší pupeni,

jež jak sen zlatý táhne pěvce hlavou

a nítí jas a nadšení;

jež brouka zlatí vidma čarodechem

a pelem křídla motýla,

a srdce chorá jako skálu mechem

líbeznou tuchou vystýlá;

ta lepotvárná dívka z cizích krajů,

se smíchem na rtech, s ňádrem plným tajů!

Zas krok mne vedl k tůni zasmušilé,

podkovek sítí spředené –

tu přede mnou se tělo racka bílé

zamihlo v trávě zelené.

Z mrtvého křídla větřík zarputilý

odvíval pérce za pércem

a krvavou hruď hrobaříci kryli

skvrnatých krovek kobercem;

opodál v sítí v hnízdě teplém, měkkém

stenala družka zoufanlivým zkřekem!

Báj života! – Ó záhado ty tmavá!

kdo zbádá tebe v hrůzné hloubi tvé,

již jako leknín – úsměv obetkává,

sen první duše mladistvé!

Však chvíli jen, než vráska bolu divá

tvé vážné čelo Sibyllino zrývá...

My k tobě tíhnem v touze bouřné, slepé

jak racek k tůně sítinám –

my pádíme v tvé stopě čarolepé –

kam povedeš nás – kam – ach kam?