RÁCHELKA.

V nejstarší čtvrti, v uličce

pohřbené v šeru stálém,

antikvářský měl krámeček

pan David Jerusalem.

Vidím ho živě před sebou,

ne nepodobného sýčku,

jak oko své zkoumavě přiklání

k zvětšovacímu sklíčku.

Jak staré tisky si prohlíží

v žlutavém svíčky světle –

nejvíc však stříbrné zlatníky

a modré bankocetle.

A kolem něho spousty knih,

většinou zpuchřelých časem.

Věru, ta veteš plesnivá

sotva mě vábila sem!

Spíš jeho dcerka byla to,

děvčátko šestnáctileté,

oh, věru, takové poupátko

mužům už hlavy plete!

Tak i mě uřkla Ráchelka,

jak mnohým už stalo se lidem.

Oh, tenkrát já srdečně litoval,

že nejsem také židem!

Na příklad, jako pan Diamant,

„výroba trestí a octa“.

Ba, muži tomu se po městě

nevšední vzdávala pocta.

Na koni jezdil a čítal se

ku veličinám města,

právě se tenkrát vyrovnal

na pětadvacet ze sta.

Nuž, tento krásný pan Diamant

– pysk visel mu jak zámek –

začal se pojednou zajímat

o antikvářský krámek.

Přečasto jej teď oblétal,

jak zříceninu sova,

ba, jednou si koupil i Homéra,

ač řecky neuměl slova!

To bylo v době, kdy s Ráchelkou

já večer scházel se v taji –

Bylo to v sladký „lásky čas“,

„v překrásném měsíci máji“.

Pod starou baštou, tam bezový keř

květů se tíhou shýbal,

a voněl, voněl tak líbezně,

když černou já Ráchelku líbal...

Oh, taká vlahá jarní noc,

jak víno člověka zmámí!

Však žel, já dlouho Ráchelku

nelíbal pod hradbami!

Ba, brzy jsem ji naposled

pod bezem v náruči svíral!

David cos větřil a v starý svůj dům

jak v klášter ji uzavíral.

A pak jsem jednou smuten zřel

své děvče v synagoze –

To v den, kdy vez' je pan Diamant

v růžemi věnčeném voze...

A přešel rok a jinde zas

hod lásky čekal mě sladký –

To krásná se Ráchelka pyšnila

po městě – se dvojčátky.