RACKOVÉ.

Den února byl mrazně slunný –

však tušil jsem už jaro v daleku,

jak ladí tam své loutny struny,

by naděj bílá zkvetla v člověku.

Nad Prahou stál jsem v zadumání –

tu zaševelil s výše lehký šum,

já hlavu vznes a v modré pláni

jsem spatřil plouti nebem racků tlum.

Tož z Hellady, z té bohů země,

od moře břehů, z krajův azuru,

ti ptáci stříbřití jdou ke mně

a zásvit modra nesou ve chmuru?

Tu v trojhranném se šinou šiku

a družně tak se žene letců roj –

tak v mladosti, v útočném vzkřiku

my létli v život, vpřed a na výboj!

Blíž v hejno když jsem vetknul zraky,

já racka naposled shléd pohnutě...

ten klesal... ale k cíli taky

v let vzdorně nes zraněné perutě!