RACKOVÉ V PRAZE

To ve vzduchu je pohádkový rej,

slyš křídel tep jak úder vesel,

křik rozjásaný v to se mísí, hej;

ty, druži ptačí, jen se vesel!

Neb dávno čekali jsme už váš voj

a vyhlíželi toužně v dáli,

a když se zjevil na obzoru, hoj,

z nás radoval se velký, malý.

Vždyť s vámi pohřbíváme zimu, již

i Vltava se probudila,

v okovy ledné dupla, svrhla tíž,

to není už ta zasmušilá!

Jak zrcadlo teď před vámi se stře,

hlaď ocelovou svému hosti

jak nabízela by mu v pokoře

vděk jeho ptačí marnivosti.

Ej, jak výš trysknou hned jak vřídla proud,

hned sklouznou níž jak vzducholodi,

jak chtěli na vlnách by spočinout,

však v letu jenom zobce zbrodí.

Však ve výši už krouží zas jich let

a kreslí křivky v jasném vzduchu,

jak dovádivé děti tam, zas zpět,

tak plni hravosti a vzruchu.

Teď skanuli, ej, proudu do víru

a plují řekou v ladné změti,

že řek’ bys bílé loďky z papíru

to pustily v proud hravé děti.

Ne, spíš jak z vln těch růže leknínu

by vlály, vypučelé ze dna,

a mění v zahradu teď hladinu,

než vzletí havěť neposedná.

Co jiní spočinuli na jezu

na hradbě dvojí v unavení,

podobni girland bílých řetězu,

pod nimiž peřeje se pění.

Snad hudba vln že zní tu bouřněji

a jest jim moře symfonií,

a naslouchají utajeně jí,

se opijíce nostalgií.

Ne na dlouho, neb na nábřeží již

dav sběhl se je uvítati;

nuž, aeronauti, vzhůru, směle výš,

výš, vzduchu ptačí akrobati!

Slyšíte jásot? to vám pozdrav zní

a dětské ručky vstříc vám vlají;

ne věnce, dary trochu groteskní

vám házejí a podávají.

To na tabuli naší Vltavy

vám na počest hod strojí se tu,

a z davu zabouří křik hřímavý,

kdo z vás-li uchvátí dar v letu. –

Tak rok co rok se k Praze vracíte,

že zdá se, stala se vám drahá,

ba, sympatie vaše neskryté

nám dí, jak krásná naše Praha!

A my? zas horoucněj’ ji milujem,

když politikou k ní jsme zchladli,

a ožíváme prvním čistým snem,

že bychom život za ni kladli!