RACKOVÉ.

Bílými křídly mávají z výše,

z daleka slyšet jejich křik,

pozdravy nesou ze vzdušné říše,

sraženi v jeden pevný šik.

Podjarní večer sklání se k zemi,

touha se chvěje v poupatech,

západ už hýří barvami všemi,

v zemi se ozval temný vzdech...

Od moře, které tříští se v skály,

v příboji vln a bílých pěn,

jak by už smělé Naděje vály,

tušením vzduch je naplněn...

V plachty je chytám bloudící lodi,

které se říká život můj,

v bažinách mělkých loď má se brodí,

ostřeji, jarní vichře, duj!