RACKŮM NAD VLTAVOU.

Jak v radostném se navracíte tahu

nad starou naši Prahu,

rackové bílí! Nad hladinou řeky

zní vaše hlasné skřeky.

A mile zní jak pohádka nám stará

zvěst vaše, příslib jara,

nechť plískanice dál, chlad čiší stejně

ve vašem bílém hejně.

Já zřím k vám okem dítěte a snivce,

jak ve své ladné křivce

se vznášíte a nížíte zas dolů,

tu jeden, tu dva spolu.

A ulétáte, vracíte se zpátky,

v hon dáváte se, v hrátky

a na povrch vln sedáte pak sklenný

jak živé chumle pěny.

Ach, žel, že jste tak krátce hosté naši,

břeh najdete si krašší,

snad na talínský rybník, na Otavu

se ztrácíte měst davu.

Ó, pozdravte ten kraj můj, rcete jemu,

jak drah je srdci mému

a jak bych rád tam s vámi lét v té chvíli,

rackové moji bílí!